iEncyklopedie.cz

Náboženské představy námořního národa Punů (Féničanů nebo také Kartáginců) odpovídají původu ze západosemitské kultury na syrském středozemním pobřeží. Ve 3. tisíciletí př. Kr. byl Byblos nejvýznamnějším fénickým městem. Dalšími základnami byly Ugarit, Sidon a Tyros. Jako bohové byla vedle Baala, známého z bible, uctívána bohyně Tanit a Astarta (Ištar). Označení "Féničané" pochází od Homéra a znamená "červený", stejně jako vlastní označení "Kanaan". Jejich náboženství je mladší fází kanaanejského světa bohů, v němž hráli zvláštní roli především městští bohové. Tak existuje "Melkart z Tyru", "Vládkyně z Byblu" a triáda Astarta, Baal a Ešmun ze Sidonu. Tito všichni se považovali za přírodní bohy, jen Melkart má sluneční rysy. Dále patří do tohoto světa bohů Adónis, Sid, Rašaf, Šadrapa a Baal-Šamen, kteří se často pod helénistickým vlivem spojovali do trojic. Také uctívání Herakla pochází ze styku s řeckým světem. Šadrapa a Ešmun byli spasitelé, v Adónidovi se zrcadlí roční cyklus vznikání a zániku přírody. V důležitých punských koloniích, jako např. v Kartágu, však došlo v tomto systému ke zvláštnímu vývoji. V Kartágu byla vedle Baala na vrcholu bohyně Tanit.