Papežství

Kategorie: křesťanství

Podkategorie: papežství

Na počátku historie papežů stojí Šimon bar Jona (syn Jonášův), kterého Ježíš vyznamenal příjmením Petr (aramejsky Kéfa, tj. skála) a tím povolal do čela sboru svých dvanácti apoštolů: "Ty jsi Petr - Skála - a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou" (evangelium sv. Matouše 16,18). Příjmení Petr se stalo brzy vlastním jménem a nakonec zcela zatlačilo původní jméno. Petr nebyl ani zakladatelem, ani hlavou církevní obce v Římě. Jeho pobyt a smrt v Římě se však všeobecně považují za historické. O vedoucích římské církve v prvních dvou staletích víme málo spolehlivého (viz Eusebios z Cesareje). Římský biskup však často přebíral roli rozhodčího při sporech, které nedovedly jednotlivé východní církve samy zvládnout (viz Klement Římský). Pokračující teologická reflexe odůvodňovala ustanovení papežství Ježíšem především místy bible v evangeliu sv. Matouše (16,18- 9) a v evangeliu sv. Jana (21, 15-17). Je-li to u Viktora I. (189 - 199) ve sporu o termínu velikonoc ještě sporné, je přece jisté, že Štěpán I. (254 - 257) ve sporu o platnost křtu, udělovaného kacíři, odůvodňuje svou rozhodující pozici následnictvím Petrovým a činí si s poukazem na evangelium sv. Matouše 16,17-18 nárok na přednost (viz Cyprián z Kartága). Ekumenický koncil nicejský (325) vztahoval tři sídla primátu Říma, Antiochie a Alexandrie ke "staré zvyklosti". I když Lev I. (440 - 461) nepatřil k účastníkům koncilu v Chalcedonu (451), vyvíjel přes své teology rozhodující vliv na christologické definice. Byl prvním biskupem římským, který jako dědictví moci Petrovy (vicarius Petri) nárokoval primát soudní pravomoci (plenitudo potestatis - plnost moci) nad celou církví. Z Východu se však ozval proti němu rozhodný protest, více než teologicky motivovaný politicky, s odvoláním na patriarchální princip, podle něhož Antiochie a Alexandrie byly východními patriarcháty a Řím jediným patriarchátem západním. V době stěhování národů dosáhlo papežství politickou aktivitou Lva I. další vážnosti. O něco později vykládal Gelasius I. (492 - 496) římský primát pomocí takzvané nauky dvou mečů. Podle ní jsou duchovní a světská moc na jedné straně odděleny jako dvě různé oblasti a na druhé straně svým původem od Krista přece spolu spojeny, přičemž světská moc zůstává moci duchovní stále podřízena. Symmachus (498 - 514) z toho vyvodil dalekosáhlý závěr, že vlastníka římského biskupského stolce nemůže nikdo soudit (prima sedes a nemine iudicatur). Řehoř I. (590 - 604) vyjádřil v novém titulu servus servorum Dei (sluha sluhů Božích) služebný charakter papežského úřadu. Jeho, biskupa vědomého si zodpovědnosti, naplňoval tak silný misijní duch, že se postaral aby se křesťanské učení dostalo až k ariánským Langobardům a Frankům, dokonce až k Anglosasům. Z dalekých krajů pak přicházeli v 7. stol. iroskotští a anglosaští mniši, aby prováděli misie na kontinentě, reformovali a - nelze zapomínat - romanizovali, tj. spojovali s římskou církví. Přijetí křesťanství Franky za Chlodvíka kolem r. 500 vedlo o několik stol. později ke křesťanské Francké říši, která v Karlovi Velikém dostala r. 800 císaře, kterého korunoval papež Lev III. Císař se cítil zavázán jako patricius Romanorum (šlechtic Říma) k ochraně Říma a církevního státu. Tato korunovace císaře sloužila v 11. - 12. stol. jako důkaz pro tvrzení, že následnictví byzantského císařství díky papežství přešlo na Franky a později na Němce. Gregoriánská reforma, pojmenovaná po papeži Řehořovi VII. (1073 - 85), představuje v prvé řadě ekleziologický obrat, protože papež nyní hrál důležitou roli v řízení celé církve. Jestliže péče papežů v prvním tisíciletí, nehledě na několik vyjímek, byla omezena na církevní obce v Římě a v římské církevní provincii, rozšířila se její oblast od 11. stol. daleko přes Itálii na jiné evropské země. Četné konflikty jednotlivých papežů s nejvyššími světskými autoritami vyvěraly z přesvědčení Řehoře VII., že jen papežská moc pochází bezprostředně od Boha, zatímco císař a král jsou papežovými podřízenými a dluží mu proto poslušnost. V církvi nárokoval tento papež primát zcela samozřejmě. Další starostí Řehořovou bylo osvobození církve od světské moci, především v čistě církevních záležitostech, jako dosazování biskupa (spor o investituru). Tyto a jiné teologické zásady byly vloženy ve 13. stol. do právních formulací. Právní sbírky, vyhotovené za Řehoře IX. a Bonifáce VIII., spolu s Decretum, které sjednal už r. 1134 mnich Gracián, jenž učil v Bologni, tvořily takzvaný Corpus iuris canonici (viz církevní právo), který zůstal v platnosti až do r. 1918. Od poloviny 12. stol. se Římané stále znovu snažili svrhnout vládu papeže nad Římem, a jako komuny v severní Itálii, zřídit autonomní režim. To se dařilo v dalších dvou staletích jen občas, nejtragičtěji to skončilo za lidového tribuna Coly di Rienzo (zavražděn r. 1354). Je pozoruhodné, že vláda města Říma, stejně jako kolegium kardinálů, se označovalo jako senát. Za Inocence II. (1198 - 1216) si papežství činilo po tuhých konfliktech se světskými regenty, jmenovitě se štaufskými císaři Fridrichem I. Barbarosou a Fridrichem II., nárok na nejvyšší vladařství nad církví a světem. Od tohoto papeže bylo zvykem, že se římský biskup nazýval nejen zástupcem (vicarius) Petrovým, nýbrž dokonce Kristovým. Bonifác VIII. (1294 - 1303) prohlásil v bule "Unam sanctam" (Jednu svatou) z 18. 11. 1302, že papež má dva meče, jeden duchovní a jeden světský, přičemž král může nosit světský meč jen z "nařízení a s dovolením" duchovní vrchnosti. Světská moc je prý dosazována duchovní mocí, a je-li nutno, i sesazována. Smutným koncem papeže Bonifáce VIII. zvítězila politická realita. To se zřetelně ukázalo, když papežové pro úzkou závislost na francouzském království, zvláště na Filipovi IV. Sličném, sídlili po několik desetiletí v Avignonu (1309 - 1377). Papežství teď ztratilo mnoho ze svého vlivu na vznikající národní státy a ztratilo nemálo ze své náboženské autority. Učení mužové jako Marsilius z Padovy a Vilém z Ockhamu otřásli papežskou teokracií, když popírali jakýkoliv podklad pro papežský primát v bibli, zato však zase hájili koncil jako nejvyšší církevní autoritu. Na říšském sněmu ve Frankfurtu (1338) vyhlásil císař Ludvík Bavor jako zákon, že papeži při volbě císaře už nepřísluší jakákoli účast, protože císařství je univerzální a jeho moc je odvozena přímo od Boha. Když po návratu papeže z Avignonu do Říma následovalo zprvu dvojí a po synodě v Pise (1309) dokonce trojí papežské schisma, spatřovali záchranu z krize, trvající už desetiletí (1378 - 1417), jen v návratu ke starocírkevní ústavě. Boje mezi oběma extrémy papalismem a konciliarismem nabyly při koncilu kostnickém (1414 - 1418) a ještě více na koncilu basilejském (1431 - 1449) dramatické podoby. To bylo také hlavním důvodem, že se ekumenický koncil tridentský (1545 - 63) uskutečnil s velkým zpožděním, a reformace, kterou vyvolal německý augustiniánský mnich Martin Luther, se mohla šířit stále více. Papežové v Římě, naplněni více nadšením pro renesanci a humanismus než vůlí k obnově církve v duchu evangelia, podcenili vážnost doby a měli proto svůj podíl na rozbití západní církevní jednoty. Po koncilu tridentském, jehož závěry je třeba považovat z větší části za opožděnou reakci na luteránskou reformaci, doznal papežský centralismus, vytvořený už ve středověku, praktického a kanonického rozšíření, jmenovitě v oblasti vedení církve (viz nunciatury), liturgie (jednotný breviář a misál) a církevního práva. Církev nyní přestála nebezpečí vycházející z absolutismu a osvícenství celkem nepoškozena, na druhé straně promeškala čas, kdy mohla rychle reagovat na požadavky měnící se doby. Státní církevnictví ve Francii (viz galikanismus), Německu (viz febronianismus) a Rakousku (viz josefinismus) stanovilo papežským záměrům a akcím, především ve škole a rodině, úzké hranice - ke škodě celé společnosti. Francouzská revoluce (1789) a v jejím důsledku sekularizace církevního majetku vedly nejen k zániku Ancien Régime (bývalého režimu) a říšské církve, ale uváděly také církevní stát stále v nebezpečí. Na vídeňském kongresu (1814 - 15) došlo ještě jednou k církevní restauraci, dokonce k restituci církevního státu a tím také k odporu papeže proti italskému sjednocovacímu hnutí, a dokonce i obecně proti moderním dobovým proudům (demokracie, liberalismus, socialismus), jak je odsoudil Řehoř VI. v encyklice Mirari vos (1832) a Pius IX. v encyklice Quanta cura (1864) se soupisem Syllabus errorum (Souhrn omylů), který byl k ní připojen. Konečný zánik církevního státu jako následek sjednocení Itálie r. 1870 vrátil papežství zpět jen k jeho duchovní autoritě. Spory, známé v Německu a ve Švýcarsku jako kulturní boj, končily sice sebepotvrzením církve v jejím okruhu, na straně církvi nepřátelské však zesílily tendence k rozsáhlé odluce církve od státu. Teprve za Lva XIII. (1878 - 1903) začalo papežství pomalu reagovat na dobu, jak se stalo například sociální encyklikou Rerum novarum (1891). Na velkém počtu okružních listů (celkem 46 encyklik) je ostatně vidět, že tento papež považoval formu encykliky za vhodný prostředek publikace pozitivních naučných pokynů. Na počátku našeho stol. papežství cítilo povinnost vystoupit ostře proti silám, označovaným jako modernismus, které se snažily zmenšit propast mezi vírou a teologií na straně jedné a vědou a kulturou na straně druhé. Pius X. (1903 - 1914), osobně zbožný, velmi ostře odsoudil radikální odluku církve a státu uskutečněnou ve Francii r. 1905. Benedikt XV. (1914 - 1922) ukončil konec nedůstojné honbě na modernisty, jak ji horlivě a s intrikami uskutečňoval především při kurii činný mons. Umberto Benigni. Papežovy snahy o mírová jednání v 1. světové válce byly bezvýsledné. O letnicích 1918 vstoupil v platnost Codex Iuris canonici, první zákoník, platný pro celou katolickou církev. V misijní encyklice Maximum illud (1919) přerušil papež dosud obvyklou latinizační praxi tím, že poručil respektovat kulturu jednotlivých misijních zemí. Pius XI. (1922 - 1939) se snažil zaručit samostatný život církve v jednotlivých zemích na základě konkordátů. "Římská otázka", která zatěžovala po desetiletí vztahy mezi Vatikánem a italskou vládou, byla vyřešena lateránskými smlouvami r. 1929. Jako dvojsečný se ukázal konkordát (1933), uzavřený mezi Svatým stolcem a Německou říší za Adolfa Hitlera. Encyklikou Mit brennender Sorge (S palčivou starostí, 1937) byly veřejně vyslovený stížnosti, přednášené dosud většinou diplomatickou cestou, proti církvi nepřátelské vládě nacionálního socialismu. Jako ještě většího nepřítele křesťanství a církve pranýřoval papež bolševismus v Rusku. Do dlouhého pontifikátu Pia XII. (1939 - 1958) spadala 2. světová válka se svými zlými důsledky. Pacelli, jak znělo jeho rodné jméno, zkušený diplomat v církevních službách a univerzálně vzdělaný teolog, zaujímal postoj k téměř všem naléhavým otázkám doby a ukazoval směr. S ním skončila "piánská epocha" (od Pia IX.), charakterizovaná silnou závislostí na církevní tradici. Jinak než jeho přímí předchůdci vykonával svůj nejvyšší učitelský úřad papež Jan XXIII. (1958 - 1963), především pastorálně a méně dogmaticky. To ukazují nejzřetelněji jeho encykliky o sociálních problémech Mater et magistra (1961) a o míru Pacem in terris, (1963). K velkým zásluhám tohoto papeže patří svolání 2. vatikánského koncilu (1962 - 1965), z něhož sám zažil jen první sněmovací období. Papež Pavel VI. (1963 - 1978) dovedl ke konci koncil, započatý jeho předchůdcem, a obstál v obtížné době uskutečňování koncilových závěrů. Papež Jan Pavel II., vládnoucí od r. 1978, první Polák na Stolci Petrově v Římě, projevoval od počátku konzervativní postoj v teologických a církevně právních otázkách. Patrný je papežův neobvykle veliký zájem a angažovanost v těžkých sociálních problémech naší doby, jmenovitě v takzvaných rozvojových zemích. Svými četnými cestami do různých zemí chce projevovat univerzalitu katolické církve. Závazný seznam papežů dodnes neexistuje, protože jak datování u raných papežů, tak zařazování mezi papeže a vzdoropapeže (kurzivou), zůstává sporné. Petr 64 (?), Linus 64 - 79 (?), Anaklet I. 79 - 90/92 (?), Klement I. 90/92 - 99/101 (?), Evarist 99/101 - 107 (?), Alexander I. 107 - 116 (?), Sixtus I. (Xystus I.) 116 - 125 (?), Telesfor 125 - 138 (?), Hygin 138 - 142 (?), Pius I. 143 - 154/5 (?), Anicet 154/5 - 165 (?), Soter 166 - 174 (?), Eleuther 174 - 189 (?), Viktor I. 189 - 198/9 (?), Zefyrin 199 - 217 (?), Kalist I. 217 - 222, Hippolyt 217 - 235, Urban I. 222 - 230, Poncián 230 - 235, Anterus 235 - 236, Fabián 236 - 250, Kornelius 251 - 253, Novatian 251 - 258 (?), Lucius I. 253 - 254, Štěpán I. 254 - 257, Sixtus II. 257 - 258, Dionysius 260 - 267/8, Felix I. 268/9 - 273/4, Eutychianus 274/5 - 282/3, Caius 282/3 - 296, Marcellinus 296 - 304, Marcellus I. 307/8 - 309 (?), Eusebius 308/9 - 310, Miltiades 310/11 - 314, Silvestr I. 314 - 335, Marcus 336, Julius I. 337 - 352, Liberius 352 - 366, Felix II. 355 - 358, Damasus I. 366 - 384, Ursinus 366 - 367, Siricius 384 - 399, Anastasius I. 399 - 402, Inocenc I. 402 - 417, Zosimus 417 - 418, Bonifác I. 418 - 422, Eulalius 418 - 419, Celestin I. 422 - 432, Sixtus III. 432 - 440, Lev I. Veliký 440 - 461, Hilarius 461 - 468, Simplicius 468 - 483, Felix II. (III.) 483 - 492, Gelasius I. 492 - 496, Anastasius II. 496 - 498, Symmachus 498 - 514, Laurentius 498 - 506, Hormisdas 514 - 523, Jan I. 523 - 526, Felix III. (IV.) 526 - 530, Bonifác II. 530 - 532, Dioskur 530, Jan II. 533 - 535, Agapet I. 535 - 536, Silverius 536 - 537, Vigilius 537 - 555, Pelagius I. 556 - 561, Jan III. 561 - 574, Benedikt I. 575 - 579, Pelagius II. 579 - 590, Řehoř I. Veliký 590 - 604, Sabinian 604 - 606, Bonifác III. 606 - 607, Bonifác IV. 608 - 615, Deusdedit (Adeodatus I.) 615 - 618, Bonifác V. 619 - 625, Honorius I. 625 - 638, Severinus 638 - 640, Jan IV. 640 - 642, Theodor I. 642 - 649, Martin I. 649 - 653, Evžen I. 654 - 657, Vitalianus 657 - 672, Adeodatus II. 672 - 676, Donus 676 - 678, Agatho 678 - 681, Lev II. 682 - 683, Benedikt II. 683 - 685, Jan V. 685 - 686, Konon 686 - 687, Theodor 687, Paschalis 687 - 692, Sergius I. 687 - 701, Jan VI. 701 - 705, Jan VII. 705 - 707, Sisinnius 708, Konstantin I. 708 - 715, Řehoř II. 715 - 731, Řehoř III. 731 - 741, Zachariáš 741 - 752, Štěpán II. 752, Štěpán II. (III.) 752 - 757, Pavel I. 757 - 767, Konstantin II. 767 - 768, Filip 768, Štěpán III. (IV.) 768 - 772, Hadrián I. 772 - 795, Lev III. 795 - 816, Štěpán IV. (V.) 816 - 817, Paschalis I. 817 - 824, Evžen II. 824 - 827, Valentin 827, Řehoř IV. 827 - 844, Jan 844, Sergius II. 844 - 847, Lev IV. 847 - 855, Benedikt III. 855 - 858, Anastasius (III.) 855, Mikuláš I. 858 - 867, Hadrián II. 867 - 872, Jan VIII. 872 - 882, Marinus I. (Martin II.) 882 - 884, Hadrián III. 884 - 885, Štěpán V. (VI.) 885 - 891, Formosus 891 - 896, Bonifác VI. 896, Štěpán VI. (VII.) 896 - 897, Romanus 897, Teodor II. 897, Jan IX. 898 - 900, Benedikt IV. 900 - 903, Lev V. 903, Christoforus 903 - 904, Sergius III. 904 - 911, Anastasius III. 911 - 913, Lando 913 - 914, Jan X. 914 - 928, Lev VI. 928, Štěpán VII. (VIII.) 928 - 931, Jan XI. 931 - 935, , Lev VII. 936 - 939, Štěpán VIII. (IX.) 939 - 942, Marinus II. (Martin III.) 942 - 946, Agapet II. 946 - 955, Jan XII. 955 - 963, Lev VIII. 963 - 965, Benedikt V. 964, Jan XIII. 965 - 972, Benedikt VI. 972 - 974, Bonifác VII. 974, 984 - 985, Benedikt VII. 974 - 983, Jan XIV. 983 - 984, Jan XV. 985 - 996, Řehoř V. 996 - 999, Jan XVI. 997 - 998, Silvestr II. 999 - 1003, Jan XVII. 1003, Jan XVIII. 1003/4 - 1009, Sergius IV. 1009 - 1012, Benedikt VIII. 1012 - 1024, Řehoř VI. 1012, Jan XIX. 1024 - 1032, Benedikt IX. 1033 - 1046, Silvestr III. 1045, Řehoř VI. 1045 - 1046, Klement II. 1046 - 1047, Damasus II. 1048, Lev IX. 1049 - 1054, Viktor II. 1055 - 1057, Štěpán IX. (X.) 1057 - 1058, Benedikt X. 1058 - 1059, Mikuláš II. 1059 - 1061, Alexander II. 1061 - 1073, Honorius II. 1061 - 1072, Řehoř VII. 1073 - 1085, Klement III. 1080 - 1100, Viktor III. 1086 - 1087, Urban II. 1088 - 1099, Paschalis II. 1099 - 1118, Theoderich 1100 - 1102, Albert 1102, Silvestr IV. 1105 - 1111, Gelasius II. 1118 - 1119, Řehoř VIII. 1118 - 1121, Kalist II. 1119 - 1124, Honorius II. 1124 - 1130, Celestin II. 1124, Inocenc II. 1130 - 1143, Anaklet II. 1130 - 1138, Viktor IV. 1138, Celestin II. 1143 - 1144, Lucius II. 1144 - 1145, Evžen III. 1145 - 1153, Anastasius IV. 1153 - 1154, Hadrián IV. 1154 - 1159, Alexander III. 1159 - 1181, Viktor IV. 1159 - 1164, Paschalis III. 1164 - 1168, Kalixt III. 1168 - 1178, Inocenc III. 1179 - 1180, Lucius III. 1181 - 1185, Urban III. 1185 - 1187, Řehoř VIII. 1187, Klement III. 1187 - 1191, Celestin III. 1191 - 1198, Inocenc III. 1198 - 1216, Honorius III. 1216 - 1227, Řehoř IX. 1227 - 1241, Celestin IV. 1241, Inocenc IV. 1243 - 1254, Alexander IV. 1254 - 1261, Urban IV. 1261 - 1264, Klement IV. 1265 - 1268, Řehoř X. 1271 - 1276, Inocenc V. 1276, Hadrián V. 1276, Jan XXI. 1276 - 1277, Mikuláš III. 1277 - 1280, Martin IV. 1281 - 1285, Honorius IV. 1285 - 1287, Mikuláš IV. 1288 - 1292, Celestin V. 1294, Bonifác VIII. 1294 - 1303, Benedikt XI. 1303 - 1304, Klement V. 1305 - 1314, Jan XXII. 1316 - 1334, Mikuláš V. 1328 - 1330, Benedikt XII. 1334 - 1342, Klement VI. 1342 - 1352, Inocenc VI. 1352 - 1362, Urban V. 1362 - 1370, Řehoř XI. 1370 - 1378, Urban VI. 1378 - 1389, Klement VII. 1378 - 1394, Bonifác IX. 1389 - 1404, Benedikt XIII. 1394 - 1417, Inocenc VII. 1404 - 1406, Řehoř XII. 1406 - 1415, Alexander V. 1409 - 1410, Jan XXIII. 1410 - 1415, Martin V. 1417 - 1431, Klement VIII. 1423 - 1429, , Evžen IV. 1431 - 1447, Felix V. 1439 - 1449, Mikuláš V. 1447 - 1455, Kalist III. 1455 - 1458, Pius II. 1458 - 1464, Pavel II. 1464 - 1471, Sixtus IV. 1471 - 1484, Inocenc VIII. 1484 - 1492, Alexander VI. 1492 - 1503, Pius III. 1503, Julius II. 1503 - 1513, Lev X. 1513 - 1521, Hadrián VI. 1522 - 1523, Klement VII. 1523 - 1534, Pavel III. 1534 - 1549, Julius III. 1550 - 1555, Marcellus II. 1555, Pavel IV. 1555 - 1559, Pius IV. 1559 - 1565, Pius V. 1566 - 1572, Řehoř XIII. 1572 - 1585, Sixtus V. 1585 - 1590, Urban VII. 1590, Řehoř XIV. 1590 - 1591, Inocenc IX. 1591, Klement VIII. 1592 - 1605, Lev XI. 1605, Pavel V. 1605 - 1621, Řehoř XV. 1621 - 1623, Urban VIII. 1623 - 1644, Inocenc X. 1644 - 1655, Alexander VII. 1655 - 1667, Klement IX. 1667 - 1669, Klement X. 1670 - 1676, Inocenc XI. 1676 - 1689, Alexander VIII. 1689 - 1691, Inocenc XII. 1691 - 1700, Klement XI. 1700 - 1721, Inocenc XIII. 1721 - 1724, Benedikt XIII. 1724 - 1730, Klement XII. 1730 - 1740, Benedikt XIV. 1740 - 1758, Klement XIII. 1758 - 1769, Klement XIV. 1769 - 1774, Pius VI. 1775 - 1799, Pius VII. 1800 - 1823, Lev XII. 1823 - 1829, Pius VIII. 1829 - 1830, Řehoř XVI. 1831 - 1846, Pius IX. 1846 - 1878, Lev XIII. 1878 - 1903, Pius X. 1903 - 1914, Benedikt XV. 1914 - 1922, Pius XI. 1922 - 1939, Pius XII. 1939 - 1958, Jan XXIII. 1958 - 1963, Pavel VI. 1963 - 1978, Jan Pavel I. 1978, Jan Pavel II. 1978 - 2005, Benedikt XVI. od r. 2005

Vyhledej další hesla s podobnou navigací

křesťanství

papežství



Copyright iEncyklopedie.cz