Panovnický kult

Kategorie: religionistika

Podle chápání mnohých nábožensky orientovaných kultur stál panovník mezi člověkem a bohem. Tato hodnost panovníka, odůvodněná sakrálně, se vyjadřovala v jeho titulu a ve formách holdování stejně jako v symbolice ornátu nebo v ritech vystupování na trůn. Panovník byl podroben nesčetným tabu a protokolárním pravidlům. V sakrálních královstvích starého Orientu, Číny a staré Afriky ukrývali krále před jeho poddanými. Nezřídka sídlil v oddělené části paláce ("zakázané město" v Pekingu), obklopen jen dvořany a eunuchy, kteří stejně museli odvracet svůj zrak, když se objevil císař. Všechna tato pravidla jsou pochopitelná jen na pozadí božství panovnického úřadu: král je synem božím, synem slunce (Egypt, Inkové), synem nebes (Čína); jeho rod se odvozuje přímo od bohů. V helénismu vystupoval panovník dokonce jako spasitel, s jehož osobou se spojovala mesiánská očekávání. Římský císařský ceremoniál vytvořil spojení helénistických forem se zvyklostmi perského královského dvora. Orientální ceremoniál pěstovali s křesťanským předznamenáním také na dvoře v Byzanci.

Vyhledej další hesla s podobnou navigací

religionistika



Copyright iEncyklopedie.cz