Mezopotamské náboženství

Kategorie: religionistika

Místní zařazení: Mezopotámie

Severní část "země mezi dvěmi řekami" Eufratem a Tigridem se nazývala od antiky Mezopotámií, jižní část Babylónií, resp. Chaldeou. Na severu Mezopotámie jsou už v 6. tisíciletí náznaky tvorby vysoké kultury. Začátek monumentální architektury ve 4. tisíciletí je doložen vykopávkami v Uruku. Sakrální architektura se odlišuje risality (výstupky fasády) od profánní architektury. Zde se našly také nápisy v klínovém písmu o náboženských představách té doby. Protože rané písemné tabulky registrují hlavně množství zásob v chrámových archivech, jsou obrazové výjevy raných válečkových pečetí důležitými prameny pro dobu 4. tisíciletí př. Kr. Keramické figurky tělnatých žen a zvířat svědčí o náboženských představách doby měděné v Mezopotámii. V Eridu byl uctíván Enki jako městský bůh. Nutno ho odlišit od Enkiho, manžela Ninki. Tento pár bohů uctívali přednostně a po dlouhou dobu. Různá města měla své městské bohy, kteří mohli dosáhnout i širšího politického významu. Marduk byl bohem Babylónu, a aby zůstal legitimní, museli se vládci, i cizinci, v den nového roku dotýkat Mardukovy sochy. Většinou je Marduk znázorňován jako bůh zahalený do dlouhého oděvu, z jehož ramenou vystupují vodní proudy. Rané nálezy hrobů z Tell Halafu a El Obeidu prokazují výraznou víru v posmrtný život. Bohužel nejsou jednotlivosti této víry tradovány, ale zdá se, že víra obsahuje další hmotnou existenci mrtvých v záhrobí. Mrtvému dávali do hrobu jeho loveckého psa a pokládali ho příčně na prsa jeho pána. Nezapomínali na talíř s masem jako potravou pro zvíře. Z tohoto nálezu se dá vyčíst přechod do raně dynastické doby počínajícího 3. tisíciletí, od níž byly uskutečňovány i pohřby potomstva. Na královském hřbitově v Uru byl nalezen zvláště bohatě vypravený hrob. Mrtvému byl přidáván vůz, tažná zvířata, sluhové, ženy, šperky a zlaté a stříbrné zbraně. Zvláště krásně jsou zdobeny ozvučné části hudebních nástrojů, pestře vykládané a se scénickými znázorněními války a míru. Obecně platný, hierarchicky a systematicky odstupňovaný svět bohů neexistoval. Informace o světě bohů podává epos o Gilgamešovi, mýtus o Etanovi a jiné náboženské texty, i zaklínací formule a modlitby, které se obracejí magickým způsobem zvláště k Pazuzovi, okřídlenému démonu nemocí, který byl znázorňován v lidské podobě se zvířecí hlavou. Hliněné modely jater dosvědčují svými nápisy, že sloužily kněžím k prohlížení jater zvířat, čímž předvídali budoucnost. Na vrcholu tohoto starobabylónského světa bohů stojí Anu, bůh nebe, a Enlil, pán země. Adad je bůh počasí, Ištar bohyně jitřenky a Ea bůh vody. Enlil je stavěn na stejnou úroveň jako Šamaš, bůh slunce, a Sín, bůh měsíce. Epos o Gilgamešovi a jiné náboženské texty zprostředkovávají informace také o tom, jak si v této rané době představovali bohy: ne jako numinosní (svévolné) mocnosti, jejichž působení bylo lidem vzdálené a nepochopitelné, nýbrž jako aktivně jednající osoby, které zasahují do běhu světa a osudu člověka a mají s ním živou účast. Měli city a potřeby nejen v sakrální oblasti, nýbrž také v lidské rovině, a byli proto tímto způsobem ovlivnitelní kultem a modlitbou. Zprávu o stvoření, jak ji známe z bible, Sumerové neměli, historie potopy se však vynořuje v novoasyrské době a poukazuje na významně starší podklady, snad společné s biblickou historií. Středem kultu byla forma stavby, vyvinutá ve 4. tisíciletí, která zůstala závazná až do doby perské nadvlády: "zikkurat", terasovitá vyzděná vícestupňová chrámová věž z hliněných cihel, jejíž nejhořejší plošina nesla chrám. Viditelná daleko v ploché pouštní krajině Mezopotámie, byl její obvod a její výška také reprezentativní známkou moci a významu města. Z rozsáhlých archeologických výzkumů, hlavně v Uruku, si můžeme rovněž učinit obraz o chrámech u paty zikkuratu. V Eanně, svatém okrsku boha Ana, byl dokonce už v raně dynastické době (konec 4. tisíciletí) chrám z vápence, cenného materiálu, který musel být dopravován ze vzdálenosti přes 60 kilometrů. Stavební dílo mělo sedminásobnou velikost, než o něco starší chrám v Eridu, a bylo nejvýznamnějším kultovním zařízením své doby. Půdorys je dlouze pravoúhlý a jeho střední hala je vpravo a vlevo z boku kryta sledem galerií. Na horním konci je svatyně, v níž stál kultovní obraz božstva. Vchody neležely v ose chrámu, nýbrž po straně vedle celly (chrámová síň). Také tato architektonická forma 4. tisíciletí zůstala závazná pro mezopotamské chrámové stavby v dalších staletích pro různé státy a říše oblasti. O kultu a ritu je známo, co lze vyčíst z textů a obrazů. Scény na pečetích se odehrávají před zmíněnými chrámovými fasádami a ukazují krále nebo vysokého kněze s kultovními pomocníky většinou při úlitbě (pitný dar bohu) nebo "úvodních scénách", při nichž kněz vede majitele pečeti před boha. I procesí a kultické pitky jsou doloženy. Dalším ústředním tématem obrazů na pečetích je ochrana stáda a dobytka. "Muž v síťovém kabátě" ochraňuje a krmí zvířata, v jiných scénách je znázorňován v boji s divou zvěří. Střídají se bojové scény býků a lvů, často je potírána i smíšená bytost (stvůra). Zvláštní důležitost pro úrodu polí a rození zvířat a lidí má vegetační bůh Tammuz, který odešel na podzim pod zem a na jaře vstal, aby se spojil s Ištarou. Tuto "svatou svatbu" uskutečňoval král a jedna kněžka každý rok zástupně místo bohů, jak znázorňují malby na vázách. Zbožňovali Naramsína z Akkadu; zda se to dělo i u panovníků před 3. tisíciletím, nevíme. Tento postup však neznamenal, že se králové povyšovali do úrovně velkých nebeských bohů. Titulatury jako "N. N. je život země Sumerů" ukazují, že chtěli být z moci božího mandátu pokládáni za ochránce svého vladařského území. Mezopotámie je nejranější známá kultura a jak ukazují nalezené rukojeti ze slonoviny se znázorněním mezopotamských dobyvatelů, zanesla kulturu i do Egypta. Tam byly používány od té doby občas pečetě. Proto mnohé svědčí pro moc této kultury proti cizím vlivům. Jistě to spočívá i v tom, že nově příchozí přinesli s sebou jen málo vyvinutou vlastní kulturu a přijali vymoženosti Mezopotámie. Většinou přinesli jen svého kmenového boha z vlasti. Např. západosemitští přistěhovalci, kteří založili starobabylónskou říši, přinesli svého boha Marduka. Odtud také pochází představa hříchu, tj. činu nebo myšlenky, která se vzpírá proti božské vůli a přivodí člověku zničení. Tato představa hříchu jako pramene zla v osobní oblasti, jako pro národy, ba pro celé lidstvo, byla zprostředkována jako kulturní dědictví až k nám dnes skrze křesťanství. Národ, jemuž vděčíme za rozhodující kulturní podněty, Sumerové, zmizel kolem r. 2000 př. Kr. z historického jeviště. Jeho kulturní potomci ve 2. tisíciletí, Babylóňané a Akkadové, převzali v podstatě staré představy boha. Asyřané, kteří dobyli po 10. stol. př. Kr. celý svět starého Orientu, uctívali Aššura jako boha hlavního města a říše. Král tvrdil, že podniká své výboje z božího příkazu. Aššur byl znázorňován jako muž vycházející z okřídleného slunečního terče, který vedle krále střílel na nepřátele říše. Později a na základě mezopotamského náboženství vznikalo až do helénismu mnoho nových synkretistických náboženství na okraji babylónské kultury. Tak např. byl v Hatře uctíván v pokřesťanské době Šamaš. Churrité, Chetité, Peršané a Kanaanejci formulovali nové boží nauky , z nichž okruh kolem Attise a Mithry ovlivňoval Řím a křesťanský Západ. Doba mezopotamského náboženství v užším smyslu končí se zánikem sásánovské říše v 7. stol. po Kr. s nastupujícím islámem, který však, jako křesťanství a židovství, je protkán dějinami Mezopotámie s jejich náboženskými představami.

Vyhledej další hesla s podobnou navigací

religionistika

Mezopotámie



Copyright iEncyklopedie.cz