Manicheismus

Kategorie: religionistika

Podkategorie: gnose

Manicheismus pochází od Máního (*216 - +276), který se cítil povolán k formulování vlastní gnostické náboženské nauky dvěma viděními kolem r. 229, resp. 240. Vyrostl v Babylónii, odešel do Indie a učil po svém návratu v jižním Íránu, resp. v Babylónii. Zemřel, pronásledován pro své učení, uvězněn na své poslední cestě v Gondéšápuru. Mání vystupoval s nárokem, že v jeho osobě se naplňuje buddhismus, zarathuštrismus a křesťanství. K tomu chtěl založit náboženství knihy a vyvinul vlastní písmo. Podle manichejské nauky tvoří světlo a temnota dvě od sebe oddělené říše, z nichž říše světla leží nad říší tmy; obě existují bez původu a od sebe oddělené před začátkem světa a lidí, kteří vznikají z boje obou říší. Struktury obou říší jsou podobné: Veliký otec je králem říše světla, současně však je s ní totožný, a právě tak je ztělesněn ve svých pěti prvcích, chápaných jako samostatné bytosti, a to rozumu, myšlení, úsudku, smyslech a rozvaze. Stejným způsobem se ztělesňuje král temnoty, totožný s říší tmy, v pěti zosobněních kouře, tmy, vody a větru. Těchto vždy pět zosobnění obou králů se chápe jak obrazně jako části říše tmy, resp. světla, tak jako zosobnění králů postavených nad nimi. Jako tato zosobnění sama jsou označována za syny nebo mocnosti svého krále, mají sama syny, kteří jim pomáhají při vykonávání jejich vlády. I ty nutno opět chápat konkrétně osobně jako alegorie jejich částečných oblastí vlády a moci. Jim jsou přiřazeny určité plody, kovy, zvířecí druhy a znaky zvěrokruhu, z nichž pocházejí hvězdy, pro ně typické. Ve válce, kterou začal král tmy proti světlu, plodí král světla Velkého ducha, který povolává matku života. Od ní pochází původní člověk. Teprve s ním vstupuje říše světla do boje s temnotou. Chrání ho synové, prvky nebo oděvy, totiž oheň, vítr, voda, světlo a éter, avšak on podléhá, a jeho pět prvků spolkne pět temných mocností. Zachrání ho živý duch, kterého zavolá král světla, avšak synové pračlověka jsou ještě smícháni s prvky temnoty. K osvobození světlých částí se vedle jiných opatření uvede do pohybu kosmos a tři světelná kola skrze Třetího vyslance vytvořeného králem světla. Ten se stará o to, aby se světlé části shromáždily v měsíci, až je plný, a předá je pak slunci, od něhož začíná nová, čistá říše světla. Aby pohnul mocnosti temnoty k vydání světla, ukazuje se Třetí vyslanec ve své ženské a mužské podobě. Z pohlavní touhy vydávají mužské mocnosti temnoty své semeno, ženské vyhánějí své plody těla. Z obojího povstávají na zemi rostliny, zvířata a démoni. Protože osvobození světla nelze zadržet, naplánují mocnosti temnoty přelud, který odkloní k sobě světlé části světa, přitažené postavou světla Třetího vyslance. Jako takový přelud je člověk stvořen podle mužské a ženské podoby Třetího vyslance, jako Adam a Eva. I když jsou zavázáni temnotě službou, jsou jim přimíchány světlé části. Proto od Adama a Evy, resp. jejich potomků, závisí pokrok osvobození. Aby je na to upomněl, posílá jin Třetí vyslanec Ježíše, jas, který zase povolává apoštoly, kteří člověku znovu přinášejí vědění, zatemnělé temnotou, o jeho vlastním světlém původu. Těmito apoštoly jsou např. Set, Noe, Enoš, Henoch, Sem, Abrahám, Buddha, Zarathuštra, Ježíš a Pavel. Z odpovědnosti člověka vyplynuly dvě zcela protichůdné etické premisy. Za prvé nesměly být světlé části ve věcech poškozeny, což se děje při každé životní činnosti člověka, za druhé by měly být osvobozeny, což je mj. možné jen oběhem plození, narození a smrti a právě proto vyžaduje provádění životu prospěšných činností. Kompromis je v manichejské formě obce. Na vrcholu obcí stáli vyvolení, kteří žili v celibátu a byli vegetariáni. Jim byli podřízeni takzvaní slyšící, kteří žili pohlavně a jedli maso, avšak nesměli sami porážet. Ne-manichejec, který nevyžadoval žádný stupeň vědění a zasvěcení, nebyl vykoupen a propadl temnotě. Na vrcholu obce stál Archegos; jemu bylo podřízeno 12 učitelů a pod nimi 72 biskupů, kteří zase stáli v čele řadě kněží. V průběhu svého pronásledování jako bludné nauky se manicheismus šířil z Předního Orientu do severní Afriky. Většina manichejců však žila v západním Turkestánu. Odtud se manicheismus dostal až do Číny. Když se zde dostal do konkurence s buddhismem, připravily mu v jiných zemích islamizace a mongolské bouře jeho konec počátkem 13. stol.

Vyhledej další hesla s podobnou navigací

religionistika

gnose



Copyright iEncyklopedie.cz