Lamaismus

Kategorie: religionistika

Podkategorie: buddhismus lamaismus

Místní zařazení: Tibet

To je běžné jméno tibetské formy buddhismu, která se vyvinula od 7. století v Tibetu a odtud se rozšířila do Mongolska. Ne zcela šťastný pojem "lamaismus" ukazuje na teokratický systém, charakteristický pro tibetský buddhismus, v němž se stále reinkarnují (znovu vtělují) lamové (vyšší mnišská hodnost), kteří vládli v zemi od 13. století. Tibetský buddhismus je syntézou učení Mahájány a Vadžrajány. Integroval kromě toho prvky předbuddhistického náboženství bön. Podle tibetské tradice se buddhismus dostal do Tibetu poprvé během vlády Songcäna Gampy (kolem r. 620 - 649). Dvě z žen Songcäna Gampy byly ochránkyněmi tohoto náboženství a později je lid uctíval lako vtělení Tary. Asi o sto let později měl buddhismus dalšího podporovatele v králi Thisong Decänovi. Za jeho vlády (775 - 797) postavili první klášter, Samjä, vysvětili prvních sedm mnichů a přivedli do Tibetu slavného indického tantrika Padmasambhavu. Postava Padmasambhavy je obestřena mnoha legendami. Je uctíván jako Máhasiddha ("mistr nadpřirozených sil"), který si podrobil bohy a duchy bönu a zavázal je sloužit buddhismu jako ochranní bohové. V té době se dostaly do nového náboženství různé prvky bönu. Vedle ochranných bohů z bönu se k této předbuddhistické víře vztahuje i ustanovení lamaistického věšteckého kněze a představa božího království. Thisong Decän sice pronásledoval bön, jehož stoupenci byly mocné soupeřící šlechtické rodiny, zcela ho však nepotlačil. Na severu a na východních hranicích Tibetu přežil dodnes, když se po sporech s buddhismem vyvinul v systematické náboženství se specifickou doktrínou a vlastní sakrální literaturou. Přes svou rivalitu si byli bön a buddhismus Vadžrajána blízko svým zdůrazňováním magicko-mystických praktik, což usnadňovalo šíření buddhismu v lidu. Kromě Padmasambhavy přišel do Tibetu i indický učenec Mahájány Šántirakšita. Když r. 792 - 794 debatovala rada v Samjä, zda se mají v Tibetu řídit čínskou nebo (severo)indickou formou buddhismu, zastupoval jeho žák Kamalašila indickou stranu, která se nakonec prosadila. Přesto neustal určitý čínský vliv hlavně v lidové víře. Podle tibetské tradice byl Ralpačän třetí z "náboženských", tj. buddhismu příznivě nakloněných králů. Vládl od r. 815 až do svého zavraždění v r. 838. Na krátkou dobu šíření buddhismu ustalo, až v 10. a 11. století podnítily šlechtické rodiny ze západního Tibetu cesty do Indie, vyhledávaly tam buddhistické učitele a překládaly svaté spisy. Indičtí a tibetští učenci přeložili tisíce buddhistických spisů v jazycích sanskrit a pali. Protože tibetský jazyk nebyl ještě v té době nositelem vysoce vyvinutého myšlenkového systému, vytvořili pro překládání nových náboženských nauk novou filozofickou řeč. Pod vlivem překladatele Rinčen Cangpa (11. století) vzniklo konečné znění přeložených spisů, které jsou obsaženy ve dvou kanonických sbírkách lamaismu. Kánon byl ve 13. století dokončen. Skládá se z Kandžuru ("Překlad Buddhova slova") a Tandžuru ("překlad nauk"). Kandžur obsahuje tantry  (viz tantrismus), slavnou Pradžnáparamitu, Ratnakútu (sbírku 49 naučných řečí Mahájány), texty o klášterní disciplině (Vinája) a jiní učební texty Mahájány a Théravády. Zabírá 1055 titulů v 92 svazcích. Větší z obou kanonických sbírek je Tandžur. Obsahuje indické komentáře buddhismu Mahájána ("Velký vůz") a Vadžrajána a biografie buddhistických světců, pojednání o gramatice, logice, medicíně a astrologii. Sbírka má 3626 textů ve 224 svazcích. V době uzavření kánonu vznikla už první buddhistická díla tibetského původu. Po 13. století se vyvíjela tibetská literatura v bohatou tradici náboženských historek, pojednání, komentářů a dramat; je téměř výlučně sakrální povahy. S příchodem slavného indického mistra Atíši (980 - 1055) v roce 1042 se buddhismus s konečnou platností prosadil jako dominující náboženství Tibetu. Jako jiní učitelé Mahájány kladl také Atíša zvláštní důraz na klášterní disciplínu a předávání nauk přímo z mistra na žáka. Dále se tvořily různé řády mnichů a mnišek kolem různých mistrů. Když klášterní organizace dosahovaly stále více světské moci, vznikalo mezi nimi soupeření a spojovaly se s různými šlechtickými klany Tibetu a Mongolska. V té době (14. století) se šířila představa, že se nejvyšší lamové různých řádů reinkarnují (znovu vtělují), aby zajistili kontinuitu svých nauk. V 17. století se prosadil řád Žlutých čepic jako vedoucí politická a náboženská síla. Zakladatelem tohoto řádu, tibetsky zvaného Gelugpa ("Ctnostný vzor"), byl Congkhapa (1347 - 1419). Jako nástupce Atíšův posílil klášterní disciplínu, předepsal striktní celibát, zakázal požívání alkoholu a masa a zvýšil standart vzdělání mnichů. V těchto bodech se řád liší od jiných, které jsou silněji ovlivněny tantrickým učením. Congkhapa sice neodmítal nauky Vadžrajány, tlumil však magické praktiky jiných škol, ještě velmi proniknuté bönem. Od r. 1578 byl hlavou Gelugpy jmenován dalajlama. Třetímu v linii dalajlamů, Sönam-Gjamcchovi (1543 - 1588), byl tento titul propůjčen od náčelníka Mongolů, Altan chana. Jeho nástupce Jönthan Gjamccho byl jediný netibeťanem mezi dalajlamy. Jeho nástupce zase zavedl s pomocí Mongolů Gelugpu jako vedoucí řád Tibetu, na úkor sekty Karmapa, školy v řádu Rudých čepic Kagjupa. Dalajlama vládl do r. 1950 jako duchovní a světská hlava Tibetu v Pótale ve Lhase. Roku 1950 obsadila Tibet vojska Čínské lidové republiky. Když r. 1959 vypukly po celé zemi revolty, potlačili Číňané náboženství jako prvek, který jim kladl největší odpor, zničili svatyně a knihovny a prováděli represálie proti mnichům, kteří se bránili. Dalajlama i další vysocí lamové uprchli pak do indického vyhnanství, odkud od té doby hájí úspěšně tibetskou kulturu a náboženství. Přes čínskou okupaci spatřují tibetští buddhisté v dalajlamovi ještě stále svého vůdce. Jeho obraz je proto také předmětem velké náboženské úcty, která dosahuje téměř té míry, jaká je vzdávána Tangkům. Obraz má 20 x 30 metrů, je největší z kosmologických kultovních obrazů a rozbaluje se jen jedenkrát ročně při slavnosti Mönlam, která se podle vůle Číňanů smí slavit dnes jen v tibetských oblastech západočínské provincie Kan-su. Během této slavnosti svědčí tisíce poutníků o nezlomné víře Tibeťanů. Kromě úřadu dalajlamy byli Gelugpové také nositeli úřadu pančhenlamy, jehož význam byl hned po dalajlamovi. Dalšími významnými řády jsou Sakjapa, Kagjüpa a Ňingmapa. Sakjapové odvozují své jméno od kláštera Sakjapa, založeného r. 1073. Řád se vyznačoval čilou překladadatelskou činností ze sanskrtu. Za opata Phagpy (13. století) měl značnou politickou moc. Phagpa uvedl chána Chubilaje, zakladatele mongolské dynastie Jüan v Číně, na jehož dvoře prodléval Marco Polo, do Hévadžra tantry. Byl jmenován císařským preceptorem a vybaven autoritou vládnout nad Tibetem, i když pod kontrolou mongolského dvora. Sakjapové se věnovali podrobnému studiu veškerých aspektů buddhistického myšlenkového světa. V tibetském buddhismu má duchovní činnost ústřední význam. V pojetí lidského ducha se rozlišují různé školy. Pro Gelugpu je světlem, které umožňuje poznávání. Člověk, stále znovu se vtělující, je jeho myšlenkovou energií. Sakjapa považuje světlo jen za hlavní známku ducha. Kagjüpa se odvozuje v přímé liniii od indického mistra Tilopy, který své vědění přenesl na indického mistra jógy Naropu. Ten byl gurem Tibeťana Marpy, který studoval v Indii, nezasvětil se však nikdy klášternímu životu. Jeho žákem byl Milaräpa, nejslavnější básník Tibetu a učitel Gampopy. Jeden z Gampopových žáků založil sektu Karmapů (nejsilnější rivalové Gelugpů v 17. století). Kagjüpa klade veliký důraz na jógu, meditaci a jiné tantrické praktiky. Ňingmapa ("starý řád") si činí nárok, že zachovali nejčistší nauku a ducha Padmasambhavy. Menší význam má sekta Džonangpa, která pochází od Čandránathy, kašmírského učitele 13. století. U ní je v popředí koncept "prázdnoty". Její nauka vykazuje podobnosti s šivaismem a vénandou. Proto byla považována za heterodoxní a jejich kláštery byly zavřeny. Jeden z nejvýznamnějších výtvorů tibetského myšlení je v Tibetské knize mrtvých čili Bardo thödol. Tento text se připisuje Padmasambhovi a je rozšířen především mezi přívrženci Kagjüpy a Ňingmapy. Obsahuje poučky, které mají adepta připravit na stav bezprostředně po smrti. V tomto stavu se každému člověku promítá jeho vlastní duch, který ho nutí k rychlému, většinou špatnému znovuzrození. S pomocí tohoto textu se žák učí už zaživa proniknout do hrozivých a klamných představ a poznat je znovu v hodině smrti. Tak zůstává klidný a dosáhne vysvobození z koloběhu znovurození.

Vyhledej další hesla s podobnou navigací

religionistika

Tibet

buddhismus

lamaismus



Copyright iEncyklopedie.cz