Kanonické právo

Kategorie: křesťanství

Termín »kanonický« pochází z řec. kanónikos, »shodný s pravidlem«. Je to souhrn pravidel, která historicky upravují vzájemné vztahy věřících vyplývajích jak z přirozeného Božího práva, tak ze zjeveného Božího práva. V prvních staletích stanovovaly pravidla života křesťanských společenství různé - synody nebo ekumenické (všeobecné) - koncily. K.p. jako takové se utváří mezi 12. a 14. stol., a to jako vědecké studium - kánonů (norem) církve. Gracián (svým výnosem Decretum Gratiani, 1140) vytvořil organický právní systém, srovnatelný s občanským. Poskytl syntézu patristické, koncilní a papežské nauky v otázkách sociální struktury církve, v otázkách - svátostí, obřadů atd. Z téže doby pocházejí první úřední sbírky mající obecnou platnost, které společně s Decretum Gratiani tvořily Corpus iuris canonici. - Tridentský koncil obnovil svými dekrety obsah kanonických předpisů, upravil povinnosti duchovních, obročí, církevní řády, podávání svátostí atd. a představoval tak až do konce 19. stol. největší zdroj k.p. Roku 1917 Benedikt XV., aby překlenul četnost církevních zákonů a obtížnost jejich výkladu a uplatnění, po třinácti letech práce veřejně vyhlásil Codex iuris canonici (CIC), který sestával z 2414 kánonů - norem, a zrušil všechny staré sbírky. Po 2. - vatikánském koncilu Jan Pavel II. vyhlásil v apoštolské konstituci Sacrae disciplinae leges (25. 1. 1983) nový CIC, který obsahuje 1752 kánonů, rozdělených do 7 knih ( - Kodex kanonického práva).

Vyhledej další hesla s podobnou navigací

křesťanství



Copyright iEncyklopedie.cz