Benedikt XVI.

Synonyma hesla: Joseph Ratzingerkardinál RatzingerJoseph kardinál RatzingerBenedictus XVI.

Kategorie: osobnost křesťanství

Podkategorie: papež

Časové zařazení: 20. století 21. století

Joseph Ratzinger, papež Benedikt XVI. (265. nástupce apoštola Petra), se narodil 16. dubna 1927 v bavorském městečku Marktl am Inn (diecéze Passau – Pasov) jako třetí dítě Josepha a Marie Ratzingerových (sourozenci Georg a Marie). Otec pocházel z tradiční zemědělské rodiny usazené v Dolním Bavorsku a byl policistou. Matka pocházela z městečka Rimsting u jezera Chiem a pracovala jako kuchařka. Dětství a dospívání strávil Ratzinger ve vesnici Traunstein u německo-rakouských hranic, třicet kilometrů od Salzburku, spjatého s jeho milovaným Mozartem. Mládí prožíval ve velmi složitých společenských a politických poměrech. Z domova věděl, že člověk se má řídit a jednat podle slova Božího a podle evangelia. Na veřejnosti zatím narůstal stále nepřátelštější vztah nacistického režimu ke křesťanství a zvláště ke katolické církvi. Světlo do této situace mu vnášela pevná víra a naděje v Krista, kterou mu spolu s oddaností církvi a liturgii svým životním příkladem vštěpovali jeho rodiče. V roce 1943 byl povolán do vojenské služby a přidělen k jednotce protiletadlové obrany v Mnichově. Před Vánoci 1945 následoval svého bratra Georga a vstoupil do kněžského semináře ve Freisingu (jedno z nejstarších bavorských měst a bývalé církevní centrum Bavorska). Mezi lety 1946–1951 absolvoval studium filozofie a teologie: nejprve dvě léta filozofie ve Freisingu, pak tři roky teologie na tzv. Vévodském Georgianu (škola náležející k Univerzitě v Mnichově). O slavnosti sv. Petra a Pavla 29. června 1951 byl spolu s bratrem Georgem a dalšími seminaristy vysvěcen ve freisinské katedrále na kněze. Světitelem byl kardinál von Faulhaber. Po dobu jednoho roku pak působil jako kaplan na předměstí Mnichova. Z Mnichova ho jeho biskup povolal k výuce v semináři ve Freisingu. V roce 1953 získal na mnichovské univerzitě doktorát teologie poté, co obhájil práci nazvanou „Lid Boží a obec Boží v nauce sv. Augustina o církvi“. Pod vedením renomovaného profesora Gottlieba Söhngena se Ratzinger v roce 1958 stává profesorem fundamentální a dogmatické teologie ve Freisingu, když obhájil svou disertaci „Teologie dějin v díle sv. Bonaventury“. Dogmatickou a fundamentální teologii přednášel nejprve ve Freisingu, v letech 1959–1963 v Bonnu, v letech 1963–1966 v Münsteru a v letech 1966–1969 v Tübingenu. V roce 1969 se stává vedoucím katedry dogmatické teologie a dějin dogmatu na čerstvě zřízené Univerzitě v Regensburgu (Řezno), kde zároveň zastával místo prorektora univerzity. Joseph Ratzinger se v letech 1962–1965 aktivně účastnil jednání 2. vatikánského koncilu: Byl teologickým poradcem („peritus“) kardinála Josepha Fringse, arcibiskupa v Kolíně nad Rýnem. Jeho vynikajících teologických znalostí a zkušeností využívala Německá biskupská konference. V roce 1972 se stal členem Mezinárodní teologické komise, oficiálního poradního orgánu papežů pro teologické záležitosti. Spolu s Hansem Urs von Balthasarem, Henrim de Lubacem, Walterem Kasperem založil mezinárodní teologickou revue Communio, která reagovala na aktuální dění v teologii, v církvi a kultuře.
Dne 25. března 1977 jmenoval papež Pavel VI. Ratzingera arcibiskupem mnichovským a freisinským. 28. května 1977 přijímá biskupské svěcení. Tento rychlý vzestup, kdy se diecézní kněz stává přímo arcibiskupem, není úplně běžný, v jeho případě to ale nikdo nepovažoval za něco šokujícího. Za své biskupské heslo si vybral slova z 3. listu Janova „Cooperatores veritatis“ – Spolupracovníci pravdy. Z místa profesora teologie, který spolu s ostatními pravdu hledá a který hledá způsoby, jak učinit křesťanskou zvěst jasnější, přichází na místo pastýře, biskupa, jehož úkolem je mimo jiné pravdu střežit. Téma pravdy, poznatelnosti pravdy, rozumnost a pravdivost křesťanské víry, patří od prvopočátku k leitmotivům Ratzingerova myšlení. 27. června 1977 ho papež Pavel VI. jmenuje kardinálem. (Během této konzistoře, kdy byl jmenován neobvykle malý počet kardinálů, se kardinálem stává i pražský arcibiskup František Tomášek.). Po smrti Pavla VI. se kardinál Ratzinger účastní konkláve, jež 26. srpna 1978 zvolilo papežem benátského patriarchu Albina Lucianiho. Ten už jako Jan Pavel I. vysílá kardinála Ratzingera jako svého zvláštního vyslance na 3. mariologický kongres do Ekvádoru (16.–24. září 1978). Zde ho zastihne zpráva, že Jan Pavel I. po pouhých 33 dnech pontifikátu umírá. Dne 16. října 1978 se kardinál Ratzinger účastní konkláve kardinálů, které zvolí papežem krakovského arcibiskupa kardinála Karola Wojtylu – Jana Pavla II.
Dne 25. listopadu 1981 jmenuje Jan Pavel II. Ratzingera prefektem Kongregace pro nauku víry a předsedou Papežské biblické komise a Mezinárodní teologické komise. Protože už pracuje na plný úvazek v Římě, dne 15. února 1982 oficiálně rezignuje na svou pastýřskou službu ve své diecézi. Navzdory velké vytíženosti a mnohdy velmi delikátnímu poslání v těchto orgánech nepřestává Ratzinger publikovat své teologické práce. V letech 1986–1992 předsedal kardinál Ratzinger komisi pro přípravu nového Katechismu katolické církve. Po dovršení všech prací přednesla komise hotové dílo Svatému otci, který ho schválil a nařídil jeho okamžité zveřejnění. Dne 6. listopadu 1998 schválil Jan Pavel II. volbu kardinála Ratzingera víceděkanem kolegia kardinálů a 30. listopadu 2002 jeho zvolení děkanem téhož orgánu. Od 13. listopadu 2000 je kardinál Ratzinger čestným členem Papežské akademie věd. V rámci římské kurie zastával kardinál Ratzinger tyto posty: člen Rady Státního sekretariátu pro mezinárodní vztahy, člen Kongregace pro východní církve, pro bohoslužbu a svátosti, pro biskupy, pro evangelizaci mezi národy, pro katolickou výchovu, pro klérus a svatořečení; člen Papežské rady pro jednotu křesťanů a pro kulturu; člen papežských komisí pro Latinskou Ameriku, komise Ecclesia Dei, komise pro správný výklad Kodexu kanonického práva a komise pro revizi Kodexu kanonického práva východních církví.
Z jeho knih jmenujme jen ty nejznámější: Úvod do křesťanství (1968) – univerzitní přednášky z Tübingenu, které dnešnímu člověku na pozadí apoštolského vyznání víry vykládají podstatu křesťanství a křesťanské víry. Dále Dogma a praxe (1973) – výběr promluv a úvah, v nichž se zabývá provázaností teoretických a praktických otázek víry a teologie v dnešní církvi. Značného ohlasu se dostalo jeho projevu v Bavorské katolické akademii, které vyšlo pod titulem Proč zůstávám v církvi – základním sdělením je skutečnost, že křesťany můžeme být jen v církvi, nikoli mimo ni. Jeho teologické monografie jsou považovány za základní literaturu v daném oboru: např. Eschatologie – smrt a věčný život (1977), Duch liturgie (2000). Přednesl řadu přednášek a projevů na akademické půdě, adresáty jeho úvah byli nesčetněkrát představitelé politiky, kultury, hospodářského života. O životě a postojích kardinála Ratzingera vypovídají rozhovory O víře dnes – rozhovor Josepha Ratzingera s Vittoriem Messorim (1985), Křesťanství na přelomu tisíciletí – Joseph Ratzinger v rozhovoru s Peterem Seewaldem (1996) a Bůh a svět – Joseph Ratzinger v rozhovoru s Peterem Seewaldem (2001). Českou republiku navštívil Joseph Ratzinger oficiálně jen jednou: dne 30. března 1992 pronesl v pražském seminárním kostele sv. Vojtěcha přednášku Aby Bůh byl všechno ve všem: o křesťanské víře ve věčný život (text viz www.teologicketexty.cz).
Heslo zpracováno na základě oficiálního životopisu (www.vatican.va) a dostupné literatury(pm)

Vyhledej další hesla s podobnou navigací

osobnost

20. století

křesťanství

21. století

papež



Copyright iEncyklopedie.cz